Nudné volby a strašidelný profesor

úterý 26. říjen 2010 04:31

Zhruba před čtyřmi měsíci, krátce po otevření volebních místností, se Jiří Štefl na konci svého pátečního pořadu v Rádiu 1 loučil s posluchači slovy: „Doufám, že ještě v pondělí budou otevřené hranice.“ V podobném rozpoložení se nalézala poměrně značná část národa. Pak se stal jakýsi zázrak. Zázrak dočista neuvěřitelný – zejména když uvážíme, že téměř všechno vždycky dopadne špatně, jak říká Škvorecký. Došlo nám tenkrát vůbec, že jsme utekli hrobníkovi z lopaty?

Říkám-li „nám“, myslím tím pochopitelně výše zmíněnou značnou část národa, notně vystrašenou vyhlídkami na život v režimu, který již měl mimo jiné předem pořízeny fotografie svých odpůrců. (To je samozřejmě jen pars pro toto; sáhodlouhé výčty ostatních hrozeb zde uvádět nehodlám. A s tou druhou částí národa se přít také nehodlám.) Já myslím, že nám to v plné síle a do všech důsledků snad ani nedošlo. „Nevinné dítě či dívka postávající přede dveřmi hostince obrátili přízeň Štěstěny. Náhoda či prozřetelnost mohou znenadání zvrátit veškeré směřování národa,“ praví sice klasik, ale skeptik v tom vidí planou básnickou fantazii. Realita bývá prozaická. Řezník nabrousí nože a finito.

 

Inu, ať tak či onak, dívka či dítě, náhoda či prozřetelnost – řezníkovi jsme před čtyřmi měsíci utekli. A v téhle perspektivě byly právě skončivší komunální a senátní volby v podstatě nezajímavé. Jestli byl na radnici či do senátu zvolen darebák, anebo slušňák, který se darebákem teprve stane, mi nepřipadá až tak vzrušující. (Jedno promile slušňáků, ze kterých se darebáci nestanou, nechť promine.) Chci si aspoň na čas užívat takový malý luxus. Jedním z rozdílů mezi životem v totalitě a životem ve svobodné společnosti je totiž to, že ve svobodné společnosti kdo nechce, se o politiku v podstatě nemusí zajímat, kdežto v totalitě zasahuje politický režim dennodenně do všech aspektů soukromého života. A já si teď chci pokud možno co nejdéle užívat ten pocit, že se o politiku zajímat příliš nemusím a nic osudového se nestane.

 

Leda bych se jí zabýval na rovině čistě abstraktní. Tak třeba: jeden činitel zastávající významné postavení takto rozumoval v nedávných dnech o Senátu: „Za úplně mylné považuji debatovat dnes o Senátu jako o pojistce demokracie. To je minulostní klišé, o tom má smysl hovořit jen za předpokladu, že je demokracie zpochybňována, že je příliš křehká a zranitelná, a že je tedy demokracie v zemi nesamozřejmá. To není případ České republiky, a proto bychom tento líbivý a pohodlný výrok o pojistce demokracie neměli používat. Není to důstojné.“ Ufff.

 

Na tomto výroku je znepokojivé, co jím zmíněný činitel sledoval. Stěží lze totiž předpokládat, že by si všechno jen nešťastně popletl. Takový moula to není. Je vyloučeno, že by se takto spektakulárně nevyznal v teorii vládních systémů. Dělbu mocí nevymysleli Otcové zakladatelé jako pojistku demokracie, nýbrž právě naopak. Neměli strach o to, jak zaručit demokracii, tj. vládu většiny, nýbrž jak zajistit svobodu menšin proti svévoli demokratické většiny. Zaručit demokracii je brnkačka. Jeden člověk – jeden hlas, například. Ale majorita v demokracii má přirozený sklon likvidovat svobodu minorit, a proto Otcové zakladatelé, ti staří filutové, vymysleli pojistky zabraňující diktatuře demokratické většiny. Checks and balances. Dělbu mocí. Nejen separaci moci exekutivní, legislativní a soudní. „Čím více je moc rozdělena, tím lépe je ochráněna svoboda.“ Proto je dobrým nápadem dále rozdělit moc legislativní. Dvoukomorové parlamenty jsou lepší pojistkou svobody než jednokomorové. Blíží se rozuzlení: Senát jako druhá komora je další vítanou pojistkou proti demokratické většině. Nejen v době, kdy je demokracie zpochybňovaná, křehká, zranitelná a nesamozřejmá. Naopak. Zejména v době, kdy je silná.

 

Nelze uvěřit, že by náš činitel tyto banality neznal. Nelze uvěřit ani tomu, že chtěl vlastně říci: „U těch nebožáků v Americe je demokracii zpochybňována, příliš křehká a zranitelná, tedy nesamozřejmá. Proto potřebují pojistku v podobě Senátu. To však není případ České republiky.“ Domácí úkol tedy zůstává: co tím profesor sledoval?

 

Jen tak na okraj: pakliže si před čtyřmi měsíci poměrně značná část národa jednoho pátečního odpoledne říkala: „Doufáme, že ještě v pondělí budou otevřené hranice,“ je to zřejmě tím nejlepším vysvědčením demokracie nezpochybňované, pevné a nezranitelné, zkrátka samozřejmé.

 

Jiří Pila

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Pila

Jiří Pila

entrtejnment o lásce, pitomcích, gaunerech, Bohu, čertech a andělech, dávačkách a nedávačkách, ujetý muzice a tápání ve tmách (uh... samá zbožná přání... stejně to obvykle skončí u politiky)

ctitel Slova, často mlčící a často se neudrživší cosi podotknout

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy